Ministr financí Miroslav Kalousek je vlivný muž a schopný politik. Když tedy veřejně projeví své pochybnosti o tom, zda se vyplatí dostavba Temelína, je třeba to brát vážně. Ostatně důležitost soustavné pochybnosti a metodické skepse objevil už v 17. století filozof René Descartes.
Čekat descartovskou hloubku úvah u něčeho tak povrchního, jako je investice za 200 až 300 miliard, by bylo pošetilé. Argumenty, které Kalousek použil, jsme slyšeli už mnohokrát: původně byla elektrárna vypočítána na jiné ceny elektřiny, než jsou nyní na trhu, a budoucnost těchto cen je velmi nejistá.
Mezi protiargumenty, jež v reakci na vládního kolegu Kalouska shrnul premiér Petr Nečas, je energetická bezpečnost, zájmy českého průmyslu a to, že elektřina z jádra bude kvůli odstavení uhelných elektráren zapotřebí.
Prakticky stejné pochybnosti a střety názorů o Temelín jsme zažili i při stavbě prvních dvou bloků JETE na počátku 90. let. Podobně jako nyní se řešilo, zda energii z Temelína vůbec potřebujeme. Od veřejnosti i z vlády padaly návrhy na zastavení stavby a tak jako dnes se řešilo, zda se na tehdejší dobu gigantická investice může vrátit a vyplatit.
Debata z konce minulého století tak jen potvrzuje, že odhadnout, co bude za nějaké dvě desítky let, je prakticky nemožné. Vždyť dokonce ještě před necelými třemi lety se tuzemští analytici shodovali na tom, že se na dostavbě Temelína nedá prodělat.
Dnes je vše zase úplně jinak. Skepse a pochybnosti jsou jistě namístě. Takže stavět, či nestavět? Odpověď – lhostejno zda ano či ne – se v tuzemské debatě řídí převážně emocemi. Už zmiňovaný Descartes přitom už před třemi stoletími sepsal ideální analytickou metodu poznání. V parafrázované podobě požaduje: pracovat jen s jasnými a zřetelnými fakty, pokusit se problém rozdělit na co nejjednodušší části, postupovat systematicky a být si při tom jisti, že jsme na nic nezapomněli. Tolik tři sta let mrtvý filozof. Dnes rozhoduje reálná politika.
