Dnes jsem ve Vojenské nemocnici Střešovice vyzvedával svou babičku, kterou tam ráno přivezli sanitkou s rozhodně ne banální záležitostí.
Po vyšetření, které nakonec neskončilo hospitalizací, ji šoupli na vozíku jen v noční košili a županu na chodbu, kde navzdory urgencím čytři hodiny čekala na sanitku na odvoz, kterou jí slíbili zavolat.
Od šesti nejedla, nepila, dřepěla na vozíku a čekala. A čekala. (Ano, mohla si zavolat taxíka, je to ale dáma přes osmdesát, pohybuje se jen o francouzských holích, v mobilu číslo na taxíky nemá a jako madam letech by asi odmítla cestovat taxíkem v negližé...).
Pak ji tedy konečně napadlo zavolat rodině, kterou asi nechtěla "obtěžovat". Přijel jsem někdy kolem druhé hodiny. Křičet na arogantní personál, pro nějž byl v posledních hodinách neviditelná, mi zakázala.
Ale co kdyby neměla mobil? V jejím věku by to nebylo nic neobvyklého. Nechali by ji tam sedět doteď?
Je takový přístup k pacientovi normální? Nebo to začíná až od určitého věku? Odkdy pacient svou existencí obtěžuje? Od semdesáti? Od osmdesáti?
Nebo jde jen o peníze? Blíží se konec roku, limity jsou vyčerpány, pojišťovny neplatí...?
Opravdu srdečně gratuluji naší špičkové nemocnici k humánímu a lidsky důstojnému přístupu.
