Některé státy zůstaly na svých místech, jiné země se ovšem radikálně přestěhovaly.

Pobaltské státy zamířily blíže do Evropy, Řecko se těsněji přimklo ke své skupině "prasat" (zemím skupiny PIIGS) a blíže k finančním zdrojům, které ho zatím ještě drží nad vodou. Blíže k "zemi živitelce". K Německu, které se stává přirozeným centrem všeho evropského dění, putuje i Irsko. Ze středu Evropy naopak odcestovala Česká republika, která se nepřipojila k fiskální unii a po boku Velké Británie (odkud na adresu EU zaznívají velké litanie) v povzdálí čeká, co z toho všeho bude.

Všechny země pak mají nová jména odpovídající jejich současné ekonomické kondici, postoji k záchraně eura či - jako třeba v případě Slovenska či Maďarska - aktuální politické situaci.

Z mapy se dá snadno vyčíst mimo jiné i to, že severské státy jsou zatím poměrně "O.K.", ve "Špatnělsku" se nemají příliš dobře, "Pigstugalsko" je pevným členem v nelichotivé společnosti zemí nejvíce postižených krizí, Itálie leží na boku jako potopená loď, Irsko prodělalo knock-out a v Řecku se - jak před časem upozornil Václav Klaus - boj s finanční krizí řeší spíše popíjením ouza.

Posuny hranic jednotlivých států mají i jedno nesporné pozitivum - ve střední Evropě vzniklo nové moře. I když Čechů se to už netýká. České břehy totiž na nové mapě Evropy už moře ze všech stran tak jako tak obklopuje.